Hamburger, cheeseburger or complete menu?

V minulém blogu jsem se zabývala zprávou o budoucím směřování naší vzdělávací soustavy, kterou představila Národní ekonomická rada vlády (NERV). Jedná se o natolik obsáhlý materiál, že jsem se rozhodla rozložit své námitky a postřehy do dvou samostatných článků. Tento jsem věnovala návrhům ekonomů ohledně školného a radikálních změn ve výuce jazyků.

Všelék jménem školné?

Návrh NERVU říká: (Je nutné) umožnit výraznější příliv soukromých prostředků na VVŠ formou školného v rozsahu vymezeném stropy doprovázeného systémem univerzálních bezrizikových studentských půjček kontingenčně splácených a přiměřeně úročených (neúročené v jasně vymezených životních situacích) v systému s případnou státní garancí.

Nejde o žádnou novinku – o něčem takovém se v pravé části politického spektra diskutuje zhruba dvacet let a nyní hodlá ministr Dobeš (nezávisle na NERVu) takové opatření zavést.

Za velkou chybu odpůrců školného – tedy i svoji – považuji fakt, že jsme své námitky omezili na argument, že školné zabrání ve studiu lidem z méně majetných rodin. Argument je to jistě platný, ale studenti se s ním vypořádali po svém – strany, které odmítaly školné, v loňských parlamentních volbách u mladých voličů naprosto propadly. Přitom zásadních námitek proti školnému je celá řada.

Jako roční školné chápe veřejnost obvykle hausnumero 20.000,- Kč, jakkoliv nikdo příliš netuší, kde se vlastně vzalo (viz. níže). Takovou částku si mladý člověk skutečně může vydělat během prázdninové brigády a řada studentů to již dávno činí – pouze vydělané peníze investují do svých koníčků či cestování. Mladí lidé si tak mohou myslet, že si na školné vydělají s tím, že budou mít (v 18–20 letech tolik žádaný) pocit nezávislosti na rodičích.

Jenomže něco takového je silně krátkozraké – studenti jednou dostudují a jejich první zaměstnavatelé se začnou ptát, co jim VEDLE vzdělání mohou nabídnout. „Praxe“ ve fast-foodu je technickému inženýrovi či právníkovi samozřejmě k ničemu. Zpráva NERVu si také (zcela oprávněně) stěžuje na špatnou jazykovou výbavu absolventů. Školné rozhodně k jejímu zlepšení nepřispěje. Namísto toho, aby student o prázdninách cestoval a aktivně komunikoval v cizím jazyce, bude pracovat. A jeho znalost angličtiny se omezí (v lepším případě) na: „Hamburger, cheeseburger or complete menu?“ Opravdu to takhle studentům vyhovuje?

Dalším problémem je výše školného – náklady na roční studium činí 80 až 100 tisíc korun. Tolik spekulovaných dvacet tisíc tedy není školné, ale jeho menší část. Ve zprávě NERVu i ministrově návrhu proto postrádám zásadní informaci, zda státní příspěvek VŠ zůstane stejný, nebo se o tuto částku sníží. Sníží-li se, finanční přínos pro univerzity by byl v lepším případě nulový a jednalo by se o klasické vyvedení části prostředků ze systému. Pokud by zůstal stejný, jednalo by se bezesporu o zajímavý finanční příspěvek univerzitám, konkrétně nějakých 0,6 mld. ročně (samozřejmě za předpokladu, že počet vysokoškoláků neklesne). Není to úplně málo, ale je jasné, že UK na úroveň Harvardu za tyhle peníze nedostaneme.

Ještě jedna věc mne napadla. Zásadním argumentem pro školné (a s ním spojené půjčky) je vyšší průměrný plat vysokoškoláků. To prosím není pravda – platy vědců (zvláště v oblasti společenských věd) či učitelů dosahují nanejvýše republikového průměru.  Proč to příznivci školného neumí říci na rovinu?

Only English?

Druhým, neméně pozoruhodným bodem zprávy je, že ekonomové doporučují omezit studium cizích jazyků na základní škole pouze na angličtinu, jejíž výuka by se měla adekvátně tomu zkvalitnit.

Přiznám se, že něco takového mne skutečně šokovalo. Nejsem odborník na ekonomiku, ale na rozdíl od expertů z NERVu vím, že do SRN jde více než 70 % (když tak to někdo upřesněte) našeho exportu. Německého majitele mají i naše nejvýznamnější podniky, například Škoda Mladá Boleslav.

Příliš nerozumím tomu, že zprávu připravovali ekonomové, kteří jsou navíc často v pravidelném kontaktu s managementy významných českých firem. Nejen manažeři Škodovky se totiž více než divili, co jim to jejich kolegové připravili, a podrobili zprávu NERVu ostré kritice.

Přitom celé záležitosti se dalo elegantně vyhnout. Stačila maličkost – kdyby experti z NERVu navrhli ve své zprávě povinnou výuku dvou jazyků na ZŠ. Pak bychom mohli začít smysluplně diskutovat, zda něco takového čeští žáci zvládnou a jaké jazyky by to měly být.

Takhle je ale více než pravděpodobné, že tato myšlenka NERVu zapadne hned v zárodku. A to je docela škoda, protože na téma jazykové výuky ve školách naopak diskutovat musíme, protože její úroveň opravdu není kvalitní. Já osobně bych přitom hledala inspiraci například ve skandinávských zemích, které mají jazykovou výuku na špičkové úrovni.

A možná bych se inspirovala i v jiných věcech, než je jazyková výuka…