První úvahy: rok 1939. Zařazení do základní sítě dálnic: rok 1987. První úsek: rok 1991, obchvat Tábora. Nejnovější zprovozněný úsek: 27. září 2017, Borek – Úsilné (3 kilometry). Ano, právě v těchto dnech slavíme!
Tímhle tempem bychom se ke stému výročí prvních úvah o dálničním spojení Prahy a jižních Čech mohli v roce 2039 svézt bez přerušení až k rakouské hranici. Sen mnoha generací by se tak konečně splnil.
Původně jsem zde chtěla vyjmenovat všechny ministry dopravy od památného roku 1991 až do současnosti a podobně i všechny šéfy Ředitelství silnic a dálnic za stejnou dobu – udělat takovou pěknou pamětní desku jako poděkování. Ale mám jenom starší počítač a nevím, jestli by takové množství údajů zvládnul. Od roku 1990 by to byli dva federální a celých 17 českých ministrů. ŘSD existuje od roku 1997 a přibylo by dalších 14 jmen.
Já se celý život věnuji školství. Kolegům se do jejich dopravních problémů nepletu. Čili se v téhle oblasti cítím spíše jako „běžný občan“. Netvrdím ani, že problematice výstavby dálnic rozumím. Moc dobře ale rozumím čekání v autobusu v zácpách (teoretický čas 2:15) nebo skoro dvouapůlhodinovému kodrcání vlakem. Většina spojů jede z Budějovic do Prahy 2 hodiny a 26 minut, tedy – když máte štěstí, nejrychlejší pak dvě hodiny a čtyři minuty, jenže to je trochu ze světa pohádek.
Prostě rozumím tomu, že když člověk jede do Českých Budějovic, tak platí okřídlená věta z jednoho staršího českého filmu: „Vezmeme to zkratkou, pánové. Je to sice dál, ale za to horší cesta...“
Otázka zní, jestli si to zasloužíme.
Nemám dojem, že by Jihočeský kraj nedělal pro výstavbu dost. Nemohu posoudit všechno, ale vždycky jsem měla pocit, že to, co kraj udělat měl a mohl, bylo hotové rychle a přesně. Za právě otevřený úsek to byla bitva jako hrom. Jelikož není zatím určena trasa ve středních Čechách, vyvolává to pochybnost o zdejší schopnosti s věcmi pohnout. Ale to hlavní, oč tady jde, to je malá schopnost ministerstva dopravy a Ředitelství silnic a dálnic řešit problémy s neustálým odvoláváním se různých „ekologických“ sdružení, se systémem, který neúměrně prodlužuje jakoukoliv stavbu.
Nedávno jsem na facebookovém profilu jednoho známého zahlédla tyto věty: „Kníže Adolf Josef oznámil záměr vystavět pivovar 12. dubna 1890. O dva měsíce později měl povolení ke stavbě a 20. června se rozběhly stavební práce. Slavnostní otevření proběhlo 3. listopadu 1892."
Týká se to jednoho pivovaru ve středních Čechách, ale to není podstatné. Podstatnější je samozřejmě to „o dva měsíce měl povolení ke stavbě“.
Já vím, že o tom mluvíme už strašně dlouho, jak nekonečně se zdržují všechna potřebná povolení ke stavbám, samozřejmě vím, že stavět pivovar a dálnici jsou přece jenom dvě odlišné věci. Ale nebylo by krásné vrátit se alespoň trochu do časů onoho sice prohnilého a ztrouchnivělého rakousko-uherského mocnářství, ve kterém se ale dalo stavět za dva měsíce od podání žádosti?
Aby mne někdo nevinil z monarchistických sklonů. Nikoliv, nechci zpět krále. Ale skutečně mám silný pocit, že když jenom příprava a povolování stavby dálnice trvá pět až dvacet let, tak jsme někde udělali chybu.