O svátku učitelů, Komenském a vepřích v blátě

Psal se 28. březen 1592. Kdesi na jihovýchodní Moravě, snad v Uherském Brodě, Nivnici či v Komni se narodil Iohannes Comenius, který později během studií v Německu přijme druhé jméno Amos. Narodil se Učitel národů.

Česká republika proto dnes slaví Den učitelů, volba narozenin Jana Ámose Komenského je logická. Nehledě na fakt, že OSN vyhlásila jako Světový den učitelů 5. říjen, Komenského pedagogická tradice je v českém (a v této souvislosti je zvláště potřebné dodat v moravském a slezském) prostředí pevná kotva. Ono to samozřejmě platí pro celou pedagogiku (celosvětově), ale přece jenom máme ke Komenskému nejblíže.

Tedy přeji učitelům k jejich svátku vše dobré. A bylo by možná fajn, kdyby si na tento neprávem opomíjený den vzpomněli také rodiče a poděkovali pedagogům svých dětí. Nepochybuji o tom, že naprostou většinu učitelů by to opravdu potěšilo a posílilo.

A určitě je to dnešní datum vhodné k připomenutí alespoň několika myšlenek Jana Ámose Komenského. První mne napadá ono klasické: „Takový je příští věk, jak jsou vychováváni příští jeho občané.“

Připomíná nám to dvě věci. Za prvé obrovskou, téměř nezměřitelnou odpovědnost učitelů. Dobrý učitel může talentovanému žákovi pomoci k rozvoji jeho schopností, posílit jeho kreativitu a otevřít mu dveře k úspěchu. Špatný učitel dokáže daleko snadněji pravý opak. Málo, myslím, si to v běžném životě uvědomujeme a málo oceňujeme ty pedagogy (a vím, že jich je opravdu velká většina), kteří se snaží otevírat a opravdu i otevírají dveře talentům našich dětí. Za druhé by to ale mělo být memento pro rodiče. Neboť škola primárně učí, dává dětem informace, podporuje jejich zvídavost. Vychovávají však rodiče. Snadno se na to někdy ve shonu pracovních dnů zapomíná.

Pak tady mám další fascinující větu: „Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují, kam jít, ale samy nejdou.“  Jako učitelka s opravdu dlouhou praxí říkám, že to nejkrásnější na našem povolání je možnost procházet znovu a znovu s dětmi jejich cestu k poznání, vidět to, jak objevují nové věci. A jak úžasné je, že pokaždé je tato cesta trochu jiná, poučená těmi minulými cestami. Přeji proto našim učitelům, aby nikdy nepřišli o tuto schopnost drát se znovu a znovu s dětmi po jejich stezce poznání a aby stále cítili tu napínavost objevování.

Další citát je snad ještě aktuálnější: „Posláním od začátku do konce budiž hledati a nalézati způsob, který by umožnil, aby učitelé méně učili, žáci se však více naučili, aby ve školách neměl místa křik, pocit ošklivosti, vědomí marné práce.“ Nemohu se zbavit dojmu, že jsme v posledních letech prošli určitou krizí našeho školství. Nejde o výsledky, i když i tam jsme za posledních deset let spíše ustoupili. Mám na mysli úpadek respektu učitelů. Proto přeji českým pedagogům, aby pokračoval zjevný trend posledních několika let, kdy je školství konečně a skutečně prioritou státu. Neboť i to dává škole respekt a přináší do ní klid a potřebný řád.

A na závěr ještě poslední větička Jana Ámose Komenského: „Boháči bez moudrosti co jsou jiného než vepři v blátě ležící?“ Přeji tedy nám všem, abychom si podstatně více vážili moudrosti.